Noční hlídka
Vypráví veterán Samuel W. Ballinger
 Můj příběh začal během studených, zasněžených dní na počátku prosince 1944. V té době jsem byl třiadvacetiletý desátník, který bydlel v univerzitní budově něsta Metz. To je asi na poloviční cestě mezi Luxembourgem a Nancy. Jako člen 3. armády Generála Pattona, 26 pěší divize, 328 Pěšího Pluku, company E jsem byl speciálně cvičen na průlom Siegfriedovy linie. V té době už byla Yankee Division velmi respektovanou a bojově zkušenou divizí.
16. prosince 1944 začal 75 mil od nás překvapivý německý útok. Německá strategie byla rozdělit americké jednotky a jejich primární cíl Antwerpy. Yankee Divize šla do boje 19. prosince, do bitvy, kterou historici popisují jako jeden z nejzajímavějších strategických manévrů generála George S. Pattona. Přesunovali jsme se od Metz přes oblast Saar, která byla nechráněná proti německému vpádu, ten samozřejmě začal kolem Bastogne a řeky Sure. Oblačné počasí pomohlo němcům, protože naše letadla nemohla vzlétnout a naše jednotky zase zpomalovaly v dopravních zácpách, jeli jsme „nárazník na nárazníku“. Ale i tak jsme se dostali na pozice a třetí armáda zastavila německé síly v pravý čas.
Company E přijela do oblasti mezi Arlon v Belgii a vesnici Eschdorf v Lucemburku. Naše obydlí v té chvíli tvoři malé díry pro jednoho muže. Protože země byla zmrzlá a kopat se nadalo, požádali jsme ženisty aby nám pomohli – čtvrtlibrové nálože TNT pomohly odkrýt vrchní zmrzlou vrstvu země, takže se pak kopalo lépe. Můj příběh samotný ale začíná blízko malé vesnice Eschdorf, vedle které jsem měl svoji díru.
Dva nebo tři dny před Vánoci (22 nebo 23 prosince 1944) jsem byl na noční hlídce abych zkusil lokalizovat nepřítele. To samé samozřejmě dělal i protivník. Tahle noc byla tmavá, plná strachu a extrémně mrazivá. Zmrzlý sníh hrozně hlasitě praskal při každém kroku a tenhle zvuk se rozléhal tmou jako střelba z pušek. Všechny hlídky měly být podle předpisu vedeny důstojníkem, jenomže mnoho z nich bylo zabito nebo zraněno a nebylo jich dost na doplňování. Naši hlídku tak tvořil Staff Sergeant, desátník Sam Ballinger a svobodník Bill Elgrim. Byli jsme v jednotce už po 68 dní a věděl jsem jen o dvou poručících z mé roty E. První z nich byl zabit když ho trefil německý sniper přímo do zlaté kolejnice na jeho helmě. Ten druhý prostě zmizel.
Náš úkol byl najít a lokalizovat nepřítele, neútočit na něj. Mrazivá noc pronikala našim oblečením a ruce a nohy jsme měli doslova zkřehlé. Garand je docela těžká puška ale tuhle noc vážila snad tunu. Sem tam vysvitl měsíc a ukázal naše siluety. Měli jsme na sobě jen základní výstroj - boty se spinkami, nedostatečné bundy. Ještě jsme ani nenafasovali pořádné boty a zimní ošacení ale měli jsme na sobě všechno co jsme měli. Navíc jsme měli málo minuce do pušek a jeden granát na člověka. Jak jsme opatrně procházeli zmrzlým lesem, honily se mi v hlavě vzpomínky na Vánoce doma. Tahle zima tady v lese mě doslova znechucovala. Každý strom mi připomínal vánoční stromek u nás doma.
Poté co jsme konečně vstoupili do smrkového lesa, postupovali jsme přírodní roklí plnou hlubokého sněhu. To bylo neuvěřitelně unavující. Byli jsme na hlídce teprve čtyřicet minut, ale už teď jsme byli vyčerpaní k smrti. Dostali jsme se až k silnici, která byla lemována betonovými patníky. Teď jsme se konečně mohli trošku zorientovat, problém totiž byl, že takhle v noci bylo všechno černé nebo bílé. Nic mezi, nebyli jsme schopni rozeznat žádné detaily.
Abysme věděli kde jsme, museli jsme se zorientovat podle dopravního značení. Šli jsme po silnici asi 45 minut, když jsme uslyšeli hlasitý motor. Instinktivně jsme naskákali do příkopů kolem silnice. Až pozdě jsme zjisitili, že byly neuvěřitelně hluboké - sníh byl naštěstí zmzlý, takže zpomalil náš pád. Kolem nás si to přehrčel německý polopás, naštěstí nás neviděli. Za chvíli jsme se vyhrabali z příkopu a v tu chvíli jsme začali opravdu promrzat, protože sníh nám zapadal i za oblečení. Zbavili jsme se co nejvíce sněhu za našimi bundami, zkontrolovali zbraně a pustili se dál.
Po pár dalších mílích na silici jsme opět zaslechli motor. Tady ale nebyl žádný příkop kam se schovat! Ze všech sil jsme se rozběhli do lesa abychom se alespoň trošku schovali. Panebože, bylo jako lézt do sršního hnízda! Vypadalo to že celá zatracená německá armáda bydlí zrovna tady! Strhla se hrozná přestřelka, kulky lítaly všude. Navíc jsme vběhli hlouběji do německých liní, teď jsme věděli, že máme němce před sebou i za sebou na cestě. Vběhli jsme mezi malé stromky a trošku se schovali, střely na nás sypaly sníh a kusy větví, vypadalo to, že němci s sebou mají muniční sklad, nebo co.
Střelba neutichávala. Kulky hvízdaly nad našimi hlavami. Při úprku jsme se rozdělili a teď jsem ani nevěděl, kde je můj buddy. Zkusil jsem trošku povylézt z křoví, když jsem uviděl siluetu v mojí blízkosti. Jak jsem se pohnul, zapraskalo křoví a voják na mne bleskurychle namířil, já na něj také. Chvíli jsem mžoural, až jsem poznal americkou helmu. Nakonec jsem zjistil, že je to Elgrim. Když si vezmu jak jsem v té chvíli byl blízko tomu aby mne zastřelil vlastní voják, dodneška mě to budí ze spaní.
Sergeant, který nás vedl, vběhl do lesa první. Zhruba jsme věděli kde by mohl být, šli jsem tedy les prohledat, ale už jsme ho nenašli. Asi to dostal - už proto, že byl dvakrát tak velký jako já a tak byl snadnější cíl. Nikdy už jsme o něm neslyšeli, byl veden jako Missing In Action. Když jsme byli uprostřed boje, adrenalin nám vyskočil na nejvyšší možnou míru, bylo nám až nepříjemně teplo, i když jsme se stále třásli zimou. Pak střelba utichla a my jsme šli prozkoumat okolí, obešli jsme německou jednotku a zjistili co potřebovali. Měli jsme jednoho zraněného, kterého jsme donesli zpět na naše velitelství. Po návratu jsme neměli daleko k tomu se zhroutit – byli jsme promrzlí, unavení k smrti a neuvěřitelně hladoví. Ale věděli jsme kde je nepřítel a naši důstojníci tak mohli naplánovat útok na jejich pozice či lépe ochránit naše. Hlídka byla úspěšná!
Následovně naši důstojníci naplánovali útok. Moc jsme si tedy neodpočinuli – příští noc jsme zaútočili na pozice za vesnicí Eschdorf, kde jsme tvrdě bojovali o každou píď země. Dobyli jsme pořádný kus země jihovýchodně od Metz a vesnice kde jsme skončili, Bar-Le-Duc, se stala na dlouhou dobu mým novým domovem. Poležel jsem si zde s omrzlou nohou.
Cpl Samuel W. Ballinger
E Company, 328th Infantry Regiment, 26th Infantry Division |
